...a i když nebe potemní, a vše se zdá být ztraceno, nikdy se nevzdáš, dokud máš za co bojovat.
Povídka je na základě filmu Kingsglaive: Final Fantasy XV (de facto úvod do hry), a hry Final Fantasy XV, ale odehrává se před obojím.
#Dokončená série o 4 dílech, 2017#
„Jak to vůbec můžete jako stráže vydržet, stát hodiny bez hnutí, beze slova?“ zeptal se Noctis, když společně vycházeli z Citadely o den později – tentokrát s Corovým vědomím.
„Trénink,“ pokrčil Glaive rameny, „většinou si představuju různý scénáře, který by se mohly stát. Jed ve víně, vrah u stolu, vrah, který vrazí do místnosti, invaze Impéria, krvavá bitka kvůli různým názorům na počasí, a tak dál.“
„To myslíš vážně?“ zastavil se Noctis, zjevně šokovaný.
„Je to vlastně docela jednoduchý. Jsi stráž, musíš se neustále soustředit, ale zároveň nemáš co dělat. Potřebuješ si něčím zaměstnat mysl, ale nesmí to být nic, co by ti umožnilo se odpoutat od místa a chvíle, kde se právě nacházíš.“
„Tomu říkáš jednoduchý? Na mě někdo mluvil každou chvíli, ale stejně jsem tam několikrát málem padnul hlavou do talíře.“
„To jsem si všimnul. A tvůj otec taky, soudě podle toho, jak do tebe pod stolem občas kopnul.“
„Jak…?“ zalapal po dechu princ.
„Nejsem v Kingsglaive pro srandu králíkům,“ mrknul na něj Nyx se škodolibým úsměvem.
„Dobře… čeho ještě sis všimnul?“
„Ta dáma po tvé pravici se dost neuměle pokoušela flirtovat s tvým otcem, a když jí to nevyšlo, pokoušela se ho aspoň uhnat k tomu, aby jí přislíbil tebe. Zatímco jí ale jde jen o moc a postavení, tak ten mladý muž naproti tobě vpravo, ten by s tebou rád realizoval úplně jiné věci, než politický sňatek. Bohužel si jen těsně nenaslintal do talíře. Kdyby to udělal, byl by na místě můj… citlivý zásah.“ Shrnul Nyx znuděným tónem.
„Jí… jsem si všimnul. A bylo to dost nechutný. Ale… ten kluk… za celej večer se mnou prohodil pár zdvořilostních frází… ani jsem ho pak nevnímal.“
„Jenom na tom svlíkání pohledem toho moc zdvořilýho nebylo.“
„Je dobré vědět, že jste vždy připraven bránit mou čest, sire Ulricu, můj spánek bude klidnější.“ Promluvil naoko vážně Noctis.
„Já bych i bránil, kdyby bylo co. Výsosti.“ Prohodil jen tak mimochodem Glaive, než se samolibým úsměvem pokračoval v cestě.
„To si říkáš rytíř?!“ zvolal zhrzený princ, který zkrátka nedokázal najít údernější odpověď, než jakou ho počastoval Nyx.
„Já se o ten titul nikoho neprosil. Říkal jsem králi, že je to jak darovat farmáři Regalii.“ Na to se Noctis upřímně rozesmál.
„To jsi mu vážně řekl? Nevěřím!“
„Možná to nebylo doslova takhle,“ připustil Nyx poněkud neochotně.
„Kam vůbec jdeme?“ začal se zajímat Noctis, když si všiml, že už jsou poměrně daleko od Citadely, a Nyx jde s jistotou někoho, kdo má jasně vytyčený cíl.
„Uvidíš,“ oznámil mu prostě Glaive, „jen doufám, že platí, že máš radši klid, než nějakou skupinovou zábavu.“
„Platí. Ale ani nevím, proč jsi mě vůbec vytáhnul, nepřijde mi, že bych svojí část dohody úplně splnil.“
„No, aspoň ses snažil. A neusnuls, to se počítá.“
„Usnul jsem na oficiálním jednání jenom jednou. A Clarus mi pod stolem dupnul na nohu tak, že jsem kulhal ještě několik dní.“ Postěžoval si Noctis.
„Ale zjevně to bylo dobrá lekce, protože se ti to od té doby už nestalo,“ kontroval Nyx s úsměvem.
„Myslím, že bych se bez ní obešel.“ Uzavřel debatu princ, lehce dotčený.
Šli ke kraji města, a čím dále od centra byli, tím byly budovy oprýskanější, a ulice užší a špinavější. Noctis v těchhle částech Insomnie už párkrát byl, ale opravdu jen párkrát. I Gladio se sem zdráhal s princem chodit, ve strachu, že by tam mohli narazit na něco, na co by ani Amicitia nemusel stačit. Ale Nyx se proplétal ulicemi a uličkami se samozřejmostí sobě vlastní, a Noctis by si skoro myslel, že svůj doprovod ani nevnímá. Jenže kdykoliv vzdálenost mezi nimi překročila nějakou přesnou, ale Noctovi neznámou mez, Glaive na něj počkal. Ne že by tedy spěchal, to jen princ využil příležitosti, aby si mohl tuhle část města prohlédnout, a občas se trochu zapomněl.
Najednou vyšli z příkrovu omlácených obytných domů na volné prostranství, které Noctis ani v nejmenším nečekal. Jen kousek od nich se do výšky tyčila hraniční zeď, ale mezi místem, kde stáli, a zdí samotnou, byl park – jestli se tomu tak dalo říkat. Spíše to vypadalo zkrátka jako kus prořídlého lesa. Nyx se na něj otočil, a nedokázal tak úplně zamaskovat, že čeká, co Noctis řekne.
„To je… strašně dlouho jsem nebyl v lese… roky…,“ přiznal princ, tak trochu u vytržení.
„Říkal jsem si, že bys možná mohl ocenit trochu jiné prostředí, než beton, nebo ty vyumělkované zahrady u Citadely.“
„Jo… je to…dokonalý… děkuju, Nyxi,“ vypravil ze sebe, a věnoval staršímu muži jeden z mála skutečně šťastných úsměvů.
„Rádo se stalo. Chceš jít dál, nebo tu budeš jen tak stát, a koukat jak tele na nový vrata?“ popíchl Nocta, a plácnutím do zad ho pobídl vpřed.
Déšť přišel náhle a bez varování, tak hodinu poté, co vstoupili mezi stromy. Magický štít nad Insomnií se zlatě zaleskl, když na něj začaly dopadat kapky, ale během pár minut se obyčejný déšť proměnil v kvalitní průtrž. Nyx si nespokojeně odfrkl, a bez dlouhého rozmýšlení si rozepl vrchní díl uniformy, aby ji přehodil přes Noctise.
„Já se nerozteču,“ bránil se princ, ale Glaive se s ním o tom nehodlal bavit, a narazil mu na hlavu kapuci.
„Jestli se vrátíš promáčenej, a nastydneš, tak mě Regis pravděpodobně nechá deportovat.“ Prohlásil nesmlouvavě. Noctisovi byla Nyxova uniforma dost velká, ale pravdou bylo, že rozhodně nepromokla. Neodolal, sejmul z kapuce zdobenou stříbrnou masku – typickou proprietu uniforem Kingsglaive, a nasadil si ji na obličej. Asi to byla jen iluze, ale cítil se za tím kusem kovu takřka nedotknutelný. Zauvažoval, jak se v ní asi cítí Nyx, když jde do boje. Glaive ho sledoval s výrazem, který byl směsicí překvapení, a něčeho, co Noctis nedokázal rozluštit. Na chvilku přestal vnímat déšť, a jen se Nyxovi díval do jasných modrých očí. Jakoby ho druhý muž za maskou nemohl vidět.
„Nechcete se k nám přidat, Výsosti? Dost by Vám to slušelo, a povahou byste se ke Glaives taky hodil,“ navrhl s úsměvem Galahďan. Noctisovi došlo, že mu Nyx právě složil kompliment. A taky si uvědomil, že druhý muž měl pod vrchním dílem uniformy jen tričko, které už je naskrz promočené.
„Popřemýšlím o tom. Ale teď bych spíš někam do sucha a tepla.“
„Vaše přání je mi rozkazem,“ uklonil se Glaive způsobně. Nyx s ním docela určitě neflirtoval. To si musel Noctis nalhávat.
Nyxův byt byl logickou volbou, vzhledem k tomu, že byl vzdálený jen pár ulic zpátky směrem do centra. Noctis docela určitě nevisel značnou část cesty pohledem na Nyxovi, a zejména nestudoval, jak se mu mokré oblečení lepí na tělo. Alespoň si to princ pokoušel nalhat.
„Dáš si čaj?“ zeptal se Nyx, když za nimi zavřel dveře, zatímco si už přetahoval přes hlavu mokrý kus oblečení. Noctovi poněkud vyschlo v krku. Kdoví proč. Pohled na holá a vypracovaná záda druhého muže s tím jistě nesouvisel.
„Jo… rád,“ donutil se k odpovědi. Co to s ním sakra bylo? Že by na něj skutečně něco lezlo, jak se obával Ignis? Byl posledních pár dnů nějak víc unavený, ale přikládal to častějším tréninkům. Věděl, že by se měl dát trochu dohromady. Když už pro nic jiného, tak aby si před Nyxem nepřipadal jako idiot. Zakázal si o tom dál přemýšlet, a místo toho se rozhlédl kolem sebe. Nyxův domov byl skromný. No, to vlastně nebylo úplně správné označení – byl prakticky prázdný. Všechno vypovídalo o tom, že tu Nyx žije sám – ani gauč neměl, jen křeslo před malou televizí, a obyčejnou židli u malého stolku. Jeho hostitel se vrátil po pár minutách, převlečený do obyčejného, byť trochu sepraného trička, kalhot a, jak si Noctis záhy všiml, bosý.
„Tu uniformu budu potřebovat vrátit, tak si na ni moc nezvykej,“ usmál se Glaive, a princi až v tu chvíli došlo, že ji má pořád na sobě. Spěšně se svlékl, a přehodil kabát přes opěradlo židle, na kterou si sedl. Křeslo bylo zcela zjevně Nyxovým nejluxusnějším kusem nábytku, a Noctisovi nepřipadalo správné si ho uzurpovat pro sebe, a odsoudit pána domu k obyčejné židli.
„Můžeme ještě chvíli počkat, jestli nepřestane pršet, ale za dvě hodiny bys měl být zpátky v Citadele. Jestli ten slejvák nepoleví, zavolám někoho, aby tě vyzvedl.“ Oznámil Nyx, když před něj postavil hrnek s bylinkovým čajem, a sám se s jedním usadil do křesla s úlevným povzdychnutím.
„Hmf. Radši bych prostě zůstal tady. Žádný jednání, žádný lekce a poučování o protokolu…“
„S tím se nedá nic dělat, holt ses jednou narodil jako korunní princ.“
„Já vím, a vím, že nemůžu utíkat od zodpovědnosti, a svých povinností. Nebo aspoň ne pořád. Občas… dobře, často, si přeju, abych se bejval narodil do nějaký úplně obyčejný rodiny. Jenže pak si uvědomím, jaký jsem vlastně měl štěstí.“
„Štěstí?“
„Jo. Už jenom to, že jsem se narodil v Insomnii. Dokud bude táta naživu, tak je město v bezpečí. A já taky. Většina těch, co žila tam venku…,“ Noctis to ani nebyl schopen doříct, jen se zhluboka nadechl.
„Neber si na sebe to břímě, dokud nemusíš. Regis se vždycky snažil tě toho ušetřit, dokud to aspoň trochu půjde, tak mu tu snahu nesabotuj.“
„Ale to není fér! Celý ty roky mi říkal, že válka už brzo skončí, a ať si s tím nedělám starosti, ať prostě žiju, a ať se směju, a ať řeším všechny ty pitomosti, který řeší normální lidi v mým věku. A pak jsem ho viděl čím dál tím míň, a vyděsilo mě, jak rychle zhubnul, a začal šedivět, kvůli tý proklatý bariéře. Kvůli Niflheimu. Můj táta, kterýho vlastně ani pořádně neznám, umírá, aby celý tohle město mohlo ještě chvíli žít svůj bezstarostnej život!“ Ani nevěděl, co to do něj vjelo. Ještě před chvílí se sám celkem šťastně a bezstarostně procházel po lese, ale tohle bylo něco, co v sobě nosil už dlouho. Tíživá upomínka reality. A teď, když to ze sebe dostal – spolu s přiměřenou dávkou slz frustrace – si připadal otupený a vyčerpaný.
„Pojď sem, Nocte,“ vyzval ho Nyx tiše, a napřáhl k němu ruku. Princ se tak nějak na autopilota zvedl, a přešel ke křeslu, ve kterém starší muž seděl. Ten ho chytil za zápěstí, a přitáhl si ho na sebe do těsného objetí. Neřekl ani slovo, a Noctis mu za to byl vděčný. Měl dost všeho toho poučování, že nemá nárok si stěžovat, protože jiní jsou na tom hůř. A už vůbec nestál o utěšování, že všechno bude v pořádku. Nyx ho objímal, protože věděl, že to v pořádku není a nebude. Nesl v sobě vlastní bolest, díky které mohl pochopit tu Noctovu. Nedokázal mu o realitě lhát, ale mohl ji s ním sdílet.
Princ ho objal kolem krku, zavřel oči, a nechal čas volně plynout. Prostý fyzický kontakt ho pomalu uklidňoval, a Nyxovo tiché porozumění ho postupně léčilo z beznaděje. Chvíli jen zhluboka dýchal, než Nyxe pustil, a Glaive své objetí povolil natolik, že z něj Noctis bez obtíží vyklouzl.
„Omlouvám se,“ pronesl rozhodně, a v očích neměl ani stopy po emocích, které ještě před chvilkou tak prožíval.
„Netuším, na co narážíte, Výsosti,“ usmál se Nyx vědoucně, a sám se zvedl. Tohle zůstane jen mezi nimi, a jen v té chvíli. Noctis měl lehké podezření, že se Glaive někdy ocitl v podobné situaci, ale to se princ dřív nabifluje všechno, co po něm kdy Ignis chtěl, než aby se na něco takového Nyxe ptal.
Glaive se zvedl, přešel k oknu a podíval se ven, jestli už se počasí trochu umoudřilo. Soudě podle jeho výrazu Noctis odhadoval, že ne.
„Dám generálovi vědět, aby poslal auto,“ oznámil mu Nyx, než si aktivoval interkom.
„Kdy máme další trénink, zítra?“ zeptal se ještě Noctis, když Nyx hovor ukončil.
„Ah, dobře že se ptáš. Budu si muset dát pár dní oraz. Nemám ani moc na vybranou – zítra mi mají tahat stehy, a budu to muset nechat chvíli v klidu. Pro jistotu.“
„Tak… mi dáš vědět, až se na to budeš cítit?“
„Zavolám tomu tvému rádci, ať mě vecpe někam do rozvrhu. Ale neflákej se – ten nůž jsem ti nepůjčil, jen aby ses mohl kochat Galahdskou řemeslnou prací.“
„To jsem ani neměl v plánu. Teda to flákání,“ usmál se Noctis. Někdo zaklepal na vchodové dveře, a Noctis věděl, že je čas jít.
X
Černovlasý hodil nůž před sebe, a teleportoval se. Nyx ho sledoval poněkud kritickým okem.
„To nebylo špatné, ale je vidět, že nejsi zvyklý na lehčí zbraně. Zkus jít výš, využít svojí setrvačnost a energii z pádu, abys mohl dát soupeři silnější ránu, než jaké bys byl schopen z vlastních sil.“
„Já… nerad se teleportuju do výšky, moc mi to nejde,“ přiznal Noctis a nijak neskrýval vlastní zahanbení.
„O to pádnější důvod, abys to trénoval. Nespěchej, buď opatrný a přemýšlej u toho. Začni nízko.“ Dal mu Glaive instrukce, a postavil se opodál, aby měl princ víc místa.
Noctisovi to nešlo tak špatně, jak se na začátku tvářil. Občas hodil nůž s větší silou, než chtěl, jindy se před teleportací rozeběhl příliš rychle, ale ještě pořád nenabíral takové výšky, aby si mohl udělat něco vážného.
Až do chvíle, než se opět odvážil o něco výš, ale neodhadl správnou rychlost a ve vzduchu se zhmotnil s podstatně větší kinetickou energií, než zamýšlel. Ta ho poslala vstříc nejbližší stěně s nezanedbatelnou rychlostí. Nyx si ani pořádně neuvědomil, co dělá, než vyhodil svou zbraň nad sebe, a Noctise v letu chytil. Nemohl ale zároveň prince držet, a bezpečně dopadnout na zem, tolik mu bylo jasné. Zavřel oči, a sevřel mladšího muže pevněji, než tvrdě dopadl na záda. Náraz mu jen zázrakem nevyrazil dech, ale tím se jeho denní příděl zázraků zjevně vyčerpal. Zasténal, když mu břichem projela ostrá bolest, a modlil se ke všem šesti bohům, aby bolest nevěstila, že se mu rána třeba zase otevřela. Sice měl stehy už venku, ale doktoři mu zcela jasně zakázali velkou fyzickou námahu minimálně na další týden. A tohle tedy těžká fyzická námaha byla. Noctise jako kdyby Nyxovo zaúpění vytrhlo z transu. Škubnul sebou, a prudce se nadechl, jakoby si až teď uvědomil, co se vlastně stalo.
„Jsi v pořádku?“ Zeptal se Glaive, a ze všech sil se snažil ignorovat vlastní bolest.
„Jo... asi jo... ty?“ Vypravil ze sebe Noctis, a hlas se mu znatelně třásl.
„Víceméně.“ Nechtěl úplně lhát, ale zároveň nechtěl dělat Noctovi víc starostí, než bylo nutné. Noctis jeho taktiku zjevně prohlédl, protože se bleskově vymanil z Nyxova objetí, aby se na něj mohl podívat.
„Zavolám doktora,“ prohlásil rozhodně, když zhodnotil Nyxův bledý obličej zbrocený potem.
„To snad nebude nutné. Jen... podívej se, prosím, jak to vypadá.“ Býval by se podíval sám, ale to by se musel buď posadit, a tím dál namáhat břicho, nebo aspoň zvednout hlavu tak, aby se mohl podívat vleže, a to by opět musel namáhat břicho. Možná ten doktor nebyl zase tak špatný nápad. Ale třeba to byl opravdu jen šok z nárazu, a doktor by ho nechal zbytečně další dva dny připoutaného k posteli. Rozepnul si vrchní díl uniformy, a vyhrnul tričko. Šlo lehce, a bylo suché, takže pravděpodobně nekrvácel. To bylo dobré znamení. Slyšel, jak Noctis zalapal po dechu, a Nyx pootočil hlavu, aby na něj viděl.
„Vypadá to horší, než to ve skutečnosti je,“ pousmál se Glaive, a doufal, že prince alespoň trochu uklidní.
„S tímhle... neměl bys tu vůbec být, měl bys být doma...,“ začal Noctis, než si k němu přiklekl, aby se mohl podívat lépe.
„Nesmysl, už mi vyndali stehy, jen s tím nesmím dělat blbosti. Jak to vypadá?“ Vrátil téma zpět k aktuální situaci.
„Asi... asi v pořádku, doufám.“ Zamumlal Noctis nejistě.
„Kdyby tam byl nějaký problém, tak bys to poznal zaručeně,“ ujistil ho Nyx.
„Vážně nemám někoho zavolat? Aspoň by ti dali něco na bolest.“
„Tak u toho by to rozhodně neskončilo. Nedělej si starosti, jen to musím trochu vydýchat.“ Chtěl si stáhnout tričko zpátky, aby nebohého prince neděsil víc, než bylo nezbytně nutné, ale zabránila mu v tom Noctova ruka. Druhou ucítil na odhaleném břiše. Noctis se zjevně chtěl vyhnout jeho tázavému pohledu za každou cenu, protože raději zavřel oči. Trvalo to jen vteřinu, možná dvě, než na břiše ucítil nezvyklý chlad. V tu chvíli Nyxovi došlo, o co se princ snaží. Noctis používal ledovou magii, aby mu čerstvou jizvu trochu ochladil a ulevil mu od bolesti.
„Děkuju,“ řekl Nyx, a přejel Noctovi rukou po zádech. Používat magii na něco takového zavánělo plýtváním, ale Glaive si tak nějak uvědomoval, že nemá moc nárok si stěžovat.
Bolest pomalu ustupovala. Nyx si jen matně uvědomil, že má na sobě obě Noctovy ruce, a že rozhodně nejsou tak nehybné, jako když začal. Jednou stále opatrně kroužil kolem zacelené rány, o které už Nyx téměř nevěděl, ale druhou měl položenou výš, až téměř na hrudníku. Princ vypadal zamyšleně, a staršímu muži došlo, že si možná ani neuvědomuje, co s těma svýma rukama dělá. Chvilku uvažoval, co by měl dělat - pokud vůbec něco - než opatrně položil ruku černovlasému za krk, a nechal ho přepadnout na sebe. Noctisův obličej se tak ocitl jen kousek od jeho, a princ na něj upíral překvapené modré oči.
„Nechtěl by ses s něčím svěřit?“ Zeptal se Nyx, a sklouzl očima k Noctově ruce pod svým tričkem. Mladík následoval očima Nyxův pohled, a když mu došlo, na co starší muž naráží, cuknul sebou a zrudl rychleji, než Nyx považoval za možné. Glaive zesílil stsk na jeho šíji, a nedovolil mu prchnout.
„Ne, že bych si chtěl stěžovat, ale nerad bych si to vykládal špatně.“
„Jak si to chceš vykládat?“ Špitl nejistě princ.
„Že kdybych třeba řekl, že tě chci políbit, neměl bys nic proti,“ zašeptal Nyx, a pohladil ho rukou po tváři. Noctis na něj chvilku zíral, neschopen slova, než zabořil obličej do Nyxova krku.
„Važně jsem tak průhlednej?“ Zamumlal zoufale. Glaive ho objal v útěšném gestu.
„Trochu,“ přiznal Nyx s lehkým úsměvem na rtech.
„Kdy jsi na to přišel?... Já vlastně ani nevím, jestli to chci vědět.“ Povzdychl si černovlasý.
„Chvilku mi to trvalo, ale ty pohledy, a fakt, že ti nevadí, když se tě dotýkám, a když tě takhle držím…“
„A proč jsi nic neřekl? Nechals mě v tom vykoupat...“
„Nechtěl jsem tě do ničeho tlačit.“ Noctis nejistě vzhlédl, a zadíval se do Nyxových očí. Modrá v nich byla tmavší, a víc do šediva.
„Vážně bys mě chtěl l...“ Nestačil větu ani doříct, než mu Nyx zabořil jednu ruku do vlasů, přitáhl si ho o ten potřebný centimetr blíž, a začal ho líbat.
Noctis se chvilku vzpamatovával, než zavřel oči, a soustředit se jen na pocity. Nyxovo záměrně udržované strniště ho trochu škrábalo, ale vytvářelo to jen větší kontrast s tím, jak překvapivě jemný Glaive byl. Ze začátku to byly jen lehké dotyky rtů, pak Nyx jazykem přejel po Noctově spodním rtu – nikam se nedobýval, a k ničemu nenutil, jen navrhoval. A Noctis mu nehodlal nic odepřít. Bylo to o tolik jiné, než se líbat s ženou, že si Noctis nebyl jistý, jestli se to vůbec srovnat dá. Opatrně pootevřel ústa, a Glaive nezaváhal ani na chvilku, než polibek prohloubil. Noctovi uniklo vzdychnutí, a vzdáleně si uvědomil, že to mělo přímý vliv na Nyxovu ruku, která mu sevřela hrst vlasů. Jakoby si ho chtěl bojovník přivlastnit. Jakkoliv si přál, aby se už nikdy nepotřeboval nadechnout, potřeba vzduchu se přeci jen přihlásila. Noctis lapal po dechu, a došlo mu, že se mu třesou ruce. Nyx se na něj usmál, a chvilku ho jen hladil ve vlasech.
„Asi bychom měli jít, než se po tobě začne někdo shánět.“ Vrátil je zpět do reality. Noctis se neměl ani k odpovědi, ani k ničemu jinému. Jen se na Nyxe díval, jakoby se snažil pochopit, co se právě stalo. Glaive se, navzdory vlastním slovům, nechtěl zvedat. Tahle chvíle s Noctem byla příjemná, a osobní. Ani jedno z těch slov pro popis vlastních pocitů nepoužíval moc často. Odhrnul princi vlasy z obličeje, aby si mohl lépe prohlédnout jeho tvář. Takhle zblízka bylo znát, že Noctis už není žádné děcko. Pořád měl nevinný výraz a naivní, velké oči, ale zároveň už se mu začínaly rýsovat lícní kosti i ostrá hrana spodní čelisti. Neměl ani nejmenších pochyb, že kluk bude po Regisovi. Položil mu dlaň na tvář, a snad by ho i začal znovu líbat, kdyby neuslyšel blížící se kroky. Noctis je slyšel také, a vymrštil se na nohy. Nyxovi to trvalo trochu déle, nechtěl být příliš zbrklý, vzhledem k bolesti, kterou ještě před chvílí zažíval.
K překvapení jich obou do místnosti vkročil Gladiolus. Nyxe okázale ignoroval, a šel rovnou k Noctovi.
„Shání se po vás váš otec, Výsosti,“ oznámil suše. Glaive netušil, na co si Amicitia hraje. Věděl, že princi běžně říká jen jménem.
„Dobře. Díky za zprávu,“ hlesl Noctis, než zvedl ze země Nyxovu dýku, která tam ležela od jeho nešťastného pokusu o teleportaci, vrátil ji zpět do pouzdra, a poklusem odběhl za svými povinnostmi.
„Co jsi mu udělal?“ Vyštěkl na něj Gladio, jakmile za princem zapadly dveře.
„Co jsem mu já udělal?“ Povytáhl Nyx obočí.
„Takhle se normálně nechová,“ zavrčel Gladio.
„To asi ne. Nevšiml jsem si, že by měl nějaký problém, dokud jsi nepřišel ty. Můžu jen hádat, proč asi,“ letmo si sáhl na čelo, tam, kde měl Noctis šrám. Gladio zmlknul, ačkoliv bylo vidět, že by se na Nyxe nejraději vrhnul, a vlastnoručně ho uškrtil. Nyx si toho nevšímal, a šel posbírat svoje věci, než zamířil k východu.
„Dej se trochu dohromady. Takhle ho neochráníš,“ houknul ještě přes rameno, než vyšel na chodbu. Tupou ránu, signalizující, že Gladio do něčeho - pravděpodobně zdi – silou praštil, čekal, ale jen se pro sebe pousmál, a vydal se domů.
X
„Chtěl jsi mě vidět?“ Dotázal se Noctis svého otce, když dorazil do jeho pracovny. Odpovědí mu bylo přikývnutí, a gesto, kterým mu Regis naznačil, aby si sedl. Byl zrovna uprostřed pročítání jakéhosi dokumentu, a na prince se ani nepodíval. Noctis byl na tohle už zvyklý, a tak jen v klidu a tichu seděl, dokud se mu jeho otec nezačal věnovat. Někdy to bylo pět minut, jindy půl hodiny. Ten den ale naštěstí patřil k těm kratším případům. Regis odložil brýle na čtení na stůl, a promnul si rukou oči, než se zadíval na mladého muže před sebou.
„Chtěl jsem si s tebou o tom promluvit už dřív, ale... však víš.“ Regis vypadal unaveně - ostatně, bylo spíš výjimkou, když vypadal jinak.
„Promluvit o čem?“ Noctis byl tragicky rozpolcený mezi velmi čerstvou vzpomínkou na Nyxovy rty, a vážným tónem hlasu svého otce.
„Před pár týdny mi zavolal velitel Kingsglaive. A k mému překvapení chtěl mluvit o tobě.“ Při těch slovech Noctise polilo horko.
„Nemám problém s tím, co sis vymyslel, Nocte, ale mám problém s tím, že jsi za mnou nepřišel, a lhal Drautovi, že jsem to schválil.“ Regis nebyl naštvaný, to znělo jinak, ale Noctis se možná cítil o něco hůř, než kdyby na něj král býval křičel.
„Nechtěl... nechtěl jsem tě s tím obtěžovat. Byla to hloupost.“
„Hloupost je lhát, když nemusíš. Mrzí mě, že si myslíš, že bych si na tebe neudělal trochu času, nebo že za mnou ani nemůžeš přijít. Ale chápu, proč si to myslíš, a vím, že je to moje vina.“
„Tati...“ Zalapal princ po dechu, a pořád ještě nevěřil vlastním uším.
„Když... nás opustila tvoje matka, udělal jsem strašnou chybu, a místo abych se snažil ti být vždycky nablízku, jsem tě odstrčil. Poslal jsem tě do Tenebrae, nebo jsem ti určil opatrovníky, ale já sám jsem s tebou nebyl, když jsi mě potřeboval nejvíc. A teď už se s tím nedá nic dělat.“ Povzdychl si Regis rezignovaně.
Noctis na něj jen zíral, naprosto šokován tím, co slyšel, a neschopen jediného slova. Až když mu slzy začaly dopadat na ruce založené v klíně, si uvědomil, že brečí. Přál si, aby měl teď Nyxe po ruce. Když byl s ním, snažil se být silnější, rozhodnější, a odvážnější. A když už se mu vyčerpáním podlamovaly nohy, tak tam Nyx vždycky byl, aby mu pomohl. Teď by se mu ta pomoc hodila.
„Seš..., seš taky jenom člověk.“ Řekl nakonec. To co mu Regis říkal byla pravda, ale Noctis ho za to nedokázal nenávidět. Nedokázal mu to ale ani odpustit. Pomalu se zvedl ze židle, na které seděl, a odešel z místnosti. Po těch pár minutách rozhovoru se cítil psychicky naprosto vyčerpaný. Ruce se mu třásly, a tak nějak vzdáleně si uvědomoval, že je mu zima, ačkoliv bylo objektivně vzato teplo.
Do svého bytu dorazil s tím, že si ani nevybavoval, jak se tam vlastně dostal. Nejdřív Gladio, pak mu Nyx převrátil život naruby, a teď ještě jeho otec. Už toho bylo příliš. Asi bylo načase zavolat Ignisovi. Jestli někdo dovedl rozplétat komplikované problémy, tak to byl právě on.
Noctovi stačilo ho jen požádat, aby přijel, a Ignis ho bez dalších otázek ujistil, že za patnáct minut bude u něj. A tak se i stalo.
„Můžeš mi slíbit, že to zůstane jenom mezi námi? Nehledě na to, co ti řeknu?“ byla to vlastně dost zbytečná otázka, ale Noctis to ujištění potřeboval slyšet.
„Samozřejmě.“ Přikývl Ignis.
Noctis si sedl na gauč, a složil hlavu do dlaní. Věděl, že nebude jednoduché o tom mluvit, ale bylo to ještě o něco těžší.
„Já… připadá mi, že jsem se zbláznil. A jestli ne, tak se to brzo stane,“ začal nepříliš konkrétně. Iggy zatím mlčel, vědom si toho, že princ jen sbírá odvahu vyklopit to hlavní.
„Gladio se ke mně chová, jako jako jeho otec k němu, ten můj se mi dneska omluvil, že tu roli nezvládnul, a… a asi sem se do někoho… zakoukal,“ to poslední slovo znělo hrozně, ale nedokázal se přinutit použít to druhé. Iggy to pochopí i tak.
Ignis se pohodlně opřel, posunul si brýle na nose výš, a chvilku jen mlčel, jak zpracovával Noctovy informace.
„Dobrá. Tak popořadě. Gladio. Řekl mi, co se stalo na tom tréninku, a přiznám se, že jsem mu k tomu řekl svoje. Ale prosím, Nocte, nezavírej před ním dveře. On sám ví, že to přehnal. A i ti nejlepší mají občas slabší chvilku, to přece víš.“
„Když pro mě došel na dnešní trénink, nepřipadalo mi, že by věděl, že to přehnal.“
„Ten Glaive tam byl s tebou? Zkus se do Gladia trochu vžít – roky tě trénuje, a snaží se tě něco naučit, a ty si pak za jeho zády dohodneš trénink s někým jiným. A ještě to zjevně tvojí kondici a schopnostem prospívá. Nedokážu si představit moc věcí, které by ho dokázaly rozhodit víc.“
„Takhle jsem nad tím nepřemýšlel,“ přiznal Noctis. Iggyho slova dávala smysl. Takový, až se Noctis zastyděl, že ho to nenapadlo samotného. Až teď si uvědomil, jak se celá tahle jeho hurá akce musela Gladia dotknout.
„Jen mu zavolej, řekni mu, že s ním pořád počítáš, a srovná se to. On se v tom nechce rýpat o nic víc, než ty.“
„Jo… asi… máš pravdu.“
„Výborně. Tak další problém – co ti král řekl?“
„Jen že je mu líto, že se mnou netrávil víc času, když jsem byl mladší…“
„Proč tě to tak zasáhlo? Pochybuju, že jsi nad tím nepřemýšlel už dřív.“
„Přemýšlel, jen… slyšet to přímo od něj… myslel jsem, že mě vnímá hlavně jako svýho nástupce, a až v druhý řadě jako svýho syna. Až díky Nyxovi jsem si uvědomil, co všechno mi kdy řek, a co udělal, ne jako král, ale jako můj otec. Taky jsem si uvědomil, že ho skoro neznám, a že už je pozdě to změnit, protože mu dochází čas, a i tu trochu, co má, musí věnovat tomu, aby ochránil Insomnii.“
„Ani nevím, co bych ti k tomuhle řekl, Nocte,“ přiznal Ignis po chvilce ticha.
„Nemusíš říkat nic… jen jsem to asi potřeboval říct nahlas… někomu. Tahle proklatá válka toho už zničila tolik… co je proti tomu vztah s mým otcem.“
„To neříkej. Ano, válka způsobila nepočítaně tragédií, a mnoho objektivně horších, ale to neznamená, že nemáš právo se kvůli tomuhle cítit špatně. Nevšiml jsem si, že bys běhal po Citadele, a dožadoval se politování, nebo si byť i jen myslel, že jsou tvoje problémy největší a nejhorší. Já i Gladio jsme se ti vždycky snažili být po ruce, a být ti nejen pomocí coby princi, ale i dobrými přáteli, ale nikdo na světě ti nemůže vynahradit čas, který jsi měl strávit se svým otcem, a nemohl.“
„S tím už se ale nedá nic dělat.“ Pousmál se hořce Noctis, a uzavřel větu s jistou definitivností.
„Vážně doufám, že to poslední téma bude trochu veselejší,“ mrknul na mladého prince Ignis.
„No, to nevím. Spíš vyletíš z kůže.“
„To by chtělo něco opravdu hodně šokujícího.“
„Ani nevím, kde mám začít.“ Povzdychl si Noctis bezradně.
„Třeba tím, kdo je ta šťastná?“
„Ten šťastný.“ Přiznal princ, a v místnosti se rozhostilo hrobové ticho.
„Aha. To, pravda,… věci poněkud komplikuje. Mám udělat fundovaný odhad, kdo tě tak uhranul, nebo mi to povíš sám?“ vzpamatoval se po chvíli Iggy.
„Je potřeba to vůbec říkat nahlas?“ začal se ošívat Noctis.
„Jestli o tom chceš se mnou mluvit? Ano, je.“
„Nyx. Nyx Ulric,“ špitnul černovlasý tak tiše, že ho Ignis skoro přeslechl.
„A on o tom ví?“ Noctis přikývl.
„Co na to říkal?“
„On… já jsem to nevěděl, teda, asi ano, ale nepřemýšlel jsem o tom. Pak jsem se na tréninku špatně teleportoval, Nyx mi pomohl, a chvíli jsme mluvili…“ Ignis se jen díky létům praxe ovládl, aby Nocta nenařkl, že to z něj leze hůř, než z chlupaté deky.
„Ani jsem si neuvědomil, jak se ho dotýkám, jenom se to prostě stalo… a on se zeptal, jak si to má vykládat. Tak jsem mu to řekl, a on mě začal líbat.“ Noctis postupně zrudnul, ale k Ignisovu malému překvapení se nezakoktal.
„Doufal jsem, že aspoň on bude mít trochu rozumu. Co přesně chcete dělat?“ povzdychl si Iggy.
„Já… nevím. Než jsme si o tom mohli nějak… promluvit, tak přišel Gladio, že mě shání táta.“
„Tohle všechno se stalo dneska?“ zalapal po dechu brunet.
„Jo… a už toho bylo prostě moc.“
„Takže – jen abych si to ujasnil – ti na Ulricovi záleží dost na to, aby sis ho… pustil k tělu, ale nevíš, jestli on ví, jak vážně tohle bereš, natož abys věděl, jak vážně to bere on? Nocte, upřímně, už jsem tě viděl dělat hodně hloupostí, ale teď jsi to povýšil na úplně novou úroveň.“
„Já vím,“ hlesnul princ.
„Co až se vrátí ke Kingsglaive, a nebude se s tebou moct scházet obden? Co až nadejde čas, a budeš si muset vybrat svou královnu? A chce vůbec něco jinýho, než se pobavit, zatímco má volno? Tohle nemůže dopadnout dobře, ale nejvíc se bojím, že si strašně ublížíš, Nocte.“
„Chtěl bych… chtěl bych to zažít, aspoň na tu chvíli. Já vím, že to nevydrží, že je to moc komplikovaný. Ale chtěl bych s ním být aspoň tu chvíli. Nikdy jsem se s nikým necejtil tak, jako s Nyxem. Já vím, že je to sobecký, a že je sobecký ti o tom říct, a chtít, abys mlčel. Promiň, Iggy.“
„Vážně jsi smířený s tím, že tě třeba odmítne? Nebo ani to ne? Že prostě odejde, a už o něm neuslyšíš? Nebo, ještě hůř, to spolu potají potáhnete, a jednoho dne ho na frontě zabijí? Vím, že to zní krutě, ale jsi připravený, že bys mu ani nemohl přijít na pohřeb, a brečet bys pro něj mohl možná tak v posteli pod peřinou? Jsi na to tak připravený, jak tvrdíš?“
„Ne,“ přiznal mladý princ se skloněnou hlavou. Ignis si povzdychl, sundal si brýle, a promnul si kořen nosu.
„Aspoň, že jsi upřímný.
„Nemá smysl ti říkat, že je to špatný nápad, to evidentně sám víš. Tak co mi zbývá? Možná tak popřát ti hodně štěstí a ujistit tě, že ať se stane cokoliv, tak se na mě kdykoliv můžeš obrátit.“
„Děkuju, Iggy. Vážím si toho.“
„Doufám, že ti celá tahle zpověď aspoň trochu pomohla.“ Promluvil ještě jeho rádce, zatímco se chystal k odchodu.
„Ani nevíš, jak moc.“ Pousmál se Noctis, ale tíha toho, co bylo vysloveno, na něm stále byla znát.
„To jsem rád. Tak dobrou noc.“ Rozloučil se, než vyšel na chodbu.
X
Ignisova slova mu zněla v hlavě celý večer. Hned ráno poslal Gladiovi zprávu, že počítá s jejich dalším tréninkem, a že by ho chtěl o něco delší, než obvykle. Nebyla to zrovna typická olivová větev, ale Gladio se jí, k Noctově potěšení, přesto chytil. A pak tu byl Nyx. Nyx, který ho předchozí den líbal, nic nevysvětlil, a od té doby prince nijak nekontaktovat. Čím déle ticho trvalo, tím více byl Noctis přesvědčený, že měl Ignis pravdu, a pro Nyxe nebyl ničím víc, než chvilkovým povyražením. Ale dokud mu to neřekne Glaive sám, nikdy nebude s jistotou vědět, na čem je. Noctis žmoulal v ruce telefon už dobrou půlhodinu. Má Nyxovi zavolat? Nebo má počkat na další trénink? Přál si, aby je odpoledne nevyrušil Gladio. Možná, že kdyby měli možnost se v klidu rozloučit, tak by byl Noctis všeho tohohle ušetřen. Ale nad tím nemělo smysl polemizovat. Zhluboka se nadechl, než na telefonu potvrdil, že si skutečně přeje zadané číslo vytočit.
„Ulric,“ ozval se na druhé straně věcný hlas.
„Uh... to jsem já, Noctis,“ představil se, když mu došlo, že Nyx zřejmě nemá jeho číslo. Proč by také měl.
„Děje se něco?“
„Ne, ne, jen jsem s tebou chtěl mluvit. Jestli máš čas...“
„Povídej,“ vyzval ho Nyx měkce.
Noctis mlčel, a sbíral odvahu téma načít. Najednou měl srdce až v krku. Ještě před chvilkou si byl jistý, že to zvládne, ale teď už ne.
„Nocte?“
Možná, že to nakonec nebyl tak dobrý nápad. Možná, že bláhové představy byly nakonec lepší.
„Já... vlastně nic. Promiň, že jsem tě otravoval.“ Vyhrknul, a zavěsil dřív, než mohl Nyx odpovědět. Nyx ho z toho ovšem nenechal vyváznout tak lacino, protože o vteřinu později se mu telefon rozdrnčel v ruce. Mohl to ignorovat. Ale co si nalhával – nemohl. Možná Nyxe neznal dlouho, ale měl tušení, že kdyby to nezvedl, tak má do půl hodiny Galahďana za dveřmi. Jen pomalu stiskl tlačítko, a přiložil si telefon k uchu.
„Příště si to laskavě ujasni předtím, než to číslo vytočíš. Co jsi mi chtěl říct?“ nezněl naštvaně, ale tón jeho hlasu nepřipouštěl odmlouvání.
„To… mezi náma… jak si to mám vykládat?“ slyšel, jak se na druhé straně Nyx tiše pousmál.
„Recykluješ moje otázky… ale dobře. Může to být, jakkoliv chceš.“
„Co tím jako chceš říct?“ zeptal se Noctis zmateně.
„Ty to ani sám nevíš, viď? Poslyš, nech si projít hlavou, co chceš. Co přesně a skutečně chceš. Se všema důsledkama. Zítra máme mít trénink, tak to probereme v klidu a osobně.“
„Ale Nyxi…“
„Žádný ale. Prostě mi jen zítra řekni, jak ses rozhodl, já se podle toho zařídím.“ S tím hovor ukončil.
Noctis položil telefon na stůl, a jako omráčený sebou plácnul na pohovku. To nešlo zrovna tak, jak si představoval. Vlastně z Nyxe nedostal nic, a nakonec to vyznělo, jakoby Glaive čekal na rozkaz, který splní. To bylo tak špatně. Tak hrozně špatně, že se z toho Noctovi sevřel hrudník úzkostí. Copak to všechno Nyx dělal a říkal proto, že si myslel, že se to od něj čeká? Že to od něj princ vyžaduje? To ale nemohla být pravda.
Žádné komentáře:
Okomentovat