Byl souzen a vyhnán, aby se naučil vážit si životů druhých. Zbaven téměř všeho, co ho odlišovalo od smrtelníků, kterými tak pohrdá, se Loki ocitá na stejném místě, kde utržil svou drtivou porážku. Ale zdá se, že ani to osudu nestačí a tak je záhy konfrontován s jedním z mála lidí, kteří mají skoro stejně nezdravé ego, jako on sám.
#Dokončená série o 12 dílech z let 2012 - 2013#
„Nevím, proč jsi to udělal, ale jsem rád, že jsi mne poslechl, bratře,“ promluvil Thor vážně a
protentokrát nevypadal jako štěně labradora.
„Nejsem tvůj bratr a kvůli tobě jsem to neudělal,“ odvětil Loki, leč chyběla tomu obvyklá
dávka jedovatosti.
„Jsou to smrtelníci, jejich čas je krátký. Co je pro nás sotva mrknutí oka, je pro ně celá
věčnost. Obzvláště Anthony, jakkoliv schopným je bojovníkem, má svá nejlepší léta za
sebou,“ pronesl plavovlasý princ a než se nadál, svírala mu Lokiho ruka krk.
„Neopovažuj se něco takového přede mnou ještě kdy vyslovit! Raději bych strávil okamžik s
ním než věčnost tady,“ zasyčel. Nenáviděl Asgard, nenáviděl svůj starý život.
„Omlouvám se, neměl jsem v úmyslu tě urazit. Pokud ale tohle není důvodem, pak co tedy?“
„O to se starat nemusíš,“ zavrčel zelenooký a stáhl se z Thorova osobního prostoru.
„Ale já chci, záleží mi na tobě, Loki,“ nedbal Thor na Lokiho řeč těla a pokusil se ho
obejmout. Že to nebylo nejmoudřejší rozhodnutí mu došlo záhy, když mu na žebra zatlačila
ostrá dýka.
„Ne, ´bratříčku´, tobě záleží na sobě a na Midgardu. Dotkni se mě ještě jednou a přísahám při
ledových pláních Jötunheimu, že toho budeš litovat.“ Tentokrát to jed nepostrádalo. Ještě pár
vteřin se na Thora beze slova díval, než se otočil a kvapně odešel do svých komnat.
Jakmile za sebou zavřel těžké, bohatě zdobené dveře, sesul se podél nich na podlahu. Byl si
vědom vlastní slabosti a neschopnosti si zachovat tvář alespoň před tím blonďatým šaškem,
ale v tuhle chvíli ho zrovna tohle netrápilo. Jeho duše byla bolestivě rozpolcená mezi tím, co
chtěl a tím, co, jak si myslel, bylo správné. Správné… taková směšná fráze. Nikdy by nevěřil,
že ji někdy uplatní na sebe samého. Dokonce ani když se rozhodl, tak z Tonyho nedokázal
sejmout ochranné znamení. Jako by doufal, že mu dá smrtelník záminku, aby se vrátil.
Získal zpět svou moc, Odin se nemohl přít s Yggdrasilem a vrátil mu titul i právo na návrat do
Asgardu, a přesto to bylo málo. Od chvíle, kdy ho Tony vytrhnul z Thanosových spárů,
přemýšlel dlouhé hodiny nad tím, jak věnovat smrtelníkovi více času. Jak s ním být déle a…
snad i někde jinde. Nepřišel na nic. Jeho samotného chránil jeho původ; a Iddunina jablka,
která zajišťovala víceméně nesmrtelnost, neměla na obyvatele Midgardu nejmenší vliv.
Nemohl nic dělat, nic než čekat až uplyne čas, který pro něj byl roven několika chvílím.
Strávil čtením knih více času, než byl celý Tonyho život, bylo to něco, co nepociťoval a
nevnímal. Poprvé si ho uvědomil až po svém pádu z roztříštěného Bifröstu. Čas v temnotě
ubíhal jinak, tam si ho byl bolestivě vědom. Stejně jako později s Thanosem. To byly chvíle,
kdy proklínal i svou dlouhověkost. Kdy si zkrátka přál zemřít.
Jenže teď si přál, aby bylo možné věnovat alespoň půlku jeho přespříliš dlouhého života
Tonymu. Pátral v prastarých knihách, ptal se věhlasných Asgardských mágů, dokonce
požádal o radu i staré Norny. Nikdo nevěděl, nikdo nebyl schopen mu pomoci. Ale nikdo
nevěděl nic o časoprostorových branách, byl to pro ně mýtus. Dokud Loki jednou sám
neprošel. Musela existovat cesta, jen ji zatím nedokázal vidět. Jako Tony nedokázal vidět
magii, než mu ji Loki ukázal. Oproti Starkovi měl ale Loki jednu podstatnou výhodu. Jeho
mysl už byla otevřená. Možná, že to skutečně bylo tak jednoduché. Kdyby Anthony mohl žít
déle… mohl žít s Lokim. Byl by méně zranitelný. Zelenooký bůh se položil na postel, tak jak
byl, oděn v kůži a drahých látkách. Zavřel oči a nechal svou mysl volně plynout. Cítil, jak se
vzdaluje, viděl nespočet světů, nespočet možností a příběhů. Ocitl se zpět u Yggdrasilu,
starého a krásného stromu, zdroje všeho, co existovalo uvnitř Devíti světů. Moudrost Stromu
života nebyla vulgárně zjevná. Byl to jemný návrh. Inspirace k něčemu většímu a lepšímu,
než čeho byla mysl normálně schopna. Loki hladil vrásčitou kůru, obdivoval mohutné větve,
které podepíraly jemu známý vesmír, a hledal klid a moudrost uvnitř sebe sama.
Nebylo to snadné, zvlášť když se mu neustále vybavovaly okamžiky z poslední noci, kterou s
Tonym strávil. Musela být cesta, musel být způsob.
„Nepřemýšlel jsi, nenapadlo tě, co to může znamenat?“ ozval se za ním jemný hlas.
„Hel?“ otočil se překvapeně na svou vlastní dceru.
„Nenapadlo tě, že toto je tvůj trest?“
„To ale… to by musel rozhodnout Yggdrasil.“
„Zapomněl jsi, že Strom zachovává rovnováhu. Rovnováhu, kterou jsi nejednou porušil.“
„Nenechal mě ale shnít v Thanosových rukách,“ řekl Loki.
„Každý čin má následky, ty musíš přijmout následek těch svých.“ Mluvila klidně a rozvážně.
„Nevytrpěl jsem si toho dost?! V Asgardu, opovrhován jako stín skvělého Thora. V
Jötunheimu, kde jsem zabíjel své druhy, aniž bych o tom věděl. Zatracen v temnotě vesmíru,
týrán v rukou Thanose. Po všech příkořích, po všech křivdách jsem byl pár dní šťastný.
Skutečně šťastný, bez lží a intrik. Chci být déle, je to zločin? Pověz…“
„Přemýšlel jsi někdy o křivdách, které jsi způsobil druhým? Sklízel jsi pouze plody svých
vlastních činů.“
„Nemůžeš mi odepřít jedinou dobrou věc v mém životě, nedovolím ti to.“
„Při vší úctě, otče, to nezávisí ani na tobě, ani na mně.“ Zadívala se na Yggdrasil.
„Zaplatím.“ Otočil se zpět ke stromu a zavřel oči na znamení své porážky.
„Zaplatím za své činy, ale jinak, než si přeješ.“
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------
-------
Uběhlo šest měsíců od chvíle, co Loki zmizel. A pár dní na to i Thor. Tony tak byl ponechán
svým vlastním domněnkám. Něco málo vyslechl od Avengerů, ve své dílně našel spoustu
papírů počmáraných divnými symboly, které vypadaly podezřele jako runy, JARVIS mu
nechtěl dát přístup k archivům z inkriminované doby a hrozil, že pokud Tony neustane ve
svých pokusech se k nim dostat, zničí je. Argumentoval, že příkaz zadal někdo s vyšší
autoritou. V celé té záležitosti bylo více otazníků než faktů a to se mu ani trochu nelíbilo. Jak
se Loki dostal na Zemi? Jak se dostal k Tonymu? A co vlastně chtěl? Přemýšlel nad tím často,
první dva měsíce vlastně prakticky pořád, ale nikdy na nic nepřišel. Tony Stark nebyl člověk,
který se vzdával. A nebyl to ani člověk, který by zapomínal. Alespoň ne ty důležité věci.
Asi první týden uvažoval, že nechá nesmyslně pokreslenou zeď v obýváku přemalovat, ale
rozmyslel si to. Vypadalo to… zajímavě. Jako celek komplikovaně, ale vzor sestával z
jednoduchých prvků navrstvených na sobě. A nebyla to jediná novinka, kterou doma našel.
Netušil, jak mu to mohlo unikat tak dlouho, ale v dílně narazil na takovou divnou věc…
zvíře… něco. Marně hledal, kudy se dostala dovnitř a co to vlastně je. Nevypadalo to nijak
zvlášť nebezpečně, ale pokaždé, když to chtěl chytit, tak se to neskutečnou rychlostí
přesunulo na druhý konec místnosti. Nedělalo to žádné škody a dokonce ho to ani nerušilo při
práci, tak to prostě nechal být.
Když se tak nějak smířil s tím, co se stalo – nebo co si myslel, že se stalo – bylo všechno
podstatně jednodušší. Pepper se vrátila poté, co ji S.H.I.E.L.D. ujistil, že Tony nejednal z
vlastní vůle. Vše bylo při starém. Na nějakou dobu.
Ten den se probudil do deštivého rána. Černá mračna visela až nebezpečně nízko a zalévala
New York pod jeho okny přívaly vody. Bylo mu divně. Kdyby býval věřil na takové věci jako
instinkt a tušení, tak by řekl, že se v ten den něco stane. To by ale nesměl být Tony Stark
synem svého otce. A tak to prostě pustil z hlavy a šel si udělat snídani.
Sledoval vodu, jak v tenkých pramíncích stéká po skle, a usrkával svoji oblíbenou ranní kávu.
Pepper byla pryč a on byl upřímně řečeno docela rád. Byla skvělá, jako vždycky, jen z jeho
strany něco scházelo. Čím dál tím častěji mu prostě lezla na nervy. Bezdůvodně, jenom svojí
přítomností.
„Počasí na nic,“ zamumlal si pro sebe. Pořád měl ten divný pocit, který mu svíral žaludek.
Chvíli přemýšlel, jak stará byla pizza, kterou si dal včera na večeři, ale tuhle příčinu zavrhl.
Nebylo mu vyloženě zle. Jen divně.
Otočil se a na konferenčním stolu seděla ta věc/zvíře/cokoliv to bylo z dílny. Nedůvěřivě si to
měřil pohledem, ale jen to tam sedělo a koukalo na pokreslenou zeď.
„Copak, ty snad víš, co to je?“ Pousmál se. Nikdy nechtěl domácího mazlíčka – byl rád, když
si vzpomněl a nakrmil sebe, ale tohle se o sebe postaralo samo, a on neměl důvod to
vyhazovat. K jeho šoku ta věc zcela zřetelně přikývla. Překvapeně zamrkal a ptal se sám sebe,
jak dlouho vlastně spal, nebo spíš, jak dlouho před tím nespal. Jako by mu ale to stvoření
četlo myšlenky, zcela cíleně vzalo ze stolu tužku, seskočilo na zem a velmi jasně
naznačovalo, že by rádo výš.
„Výborně, Starku, už je z tebe prvotřídní magor,“ oznámil sám sobě, když cestou odkládal
kafe a klekl si k tomu. Vlastně to bylo poprvé, co to viděl takhle zblízka. Vypadalo to trochu
jako žába nebo mlok. Pokrčil rameny s myšlenkou, že pokud se mu to zdá, tak nevidí důvod,
proč tomu nepomoct. Vzal stvoření do rukou a zvedl ho nahoru, kam mu to naznačovalo. Až
tehdy si všiml jedné přerušené linky. Tužka ji s jistotou dokončila. V tu chvíli se ho zmocnila
chaotická škála pocitů. Rozbolela ho hlava, cítil, že je mu špatně od žaludku a zároveň se cítil
úplně prázdný. Ne fyzicky, ale něco důležitého chybělo. Odklopýtal pár kroků zpátky a padl
na pohovku. Usnul, ale nebyl to spánek v pravém slova smyslu. Zdálo se mu… ne, vzpomínal
si, na spoustu věcí. Zaplavila ho vlna vzteku, když ho poprvé zahlédl v té uličce. Ochromení
nad svým vlastním činem, když po něm vystřelil a trefil ho do zad. Strach, když ho pak vezl
do nemocnice. Bylo toho tolik v tak krátkém časovém úseku, že se bál, že to jeho mysl
nepojme. Slyšel Lokiho hlas, šeptající, jak je mu to líto, jak rád by zůstal. Loki… ten hajzl.
Slíbil, že zůstane. Slíbil…
Tony otevřel oči, ale žádné z pocitů nepolevily. Po tvářích mu tekly slzy. Slíbil, že neodejde.
A ještě ten večer… ten sráč mu zablokoval vzpomínky. Aby ho nemohl hledat… aby se Tony
mohl vrátit ke svému starému životu s čistým štítem, uvědomil si vzápětí. Ale proč to teď
zrušil? A není to vlastně jen další Lokiho hra jak si hrát s myslí druhých? Jak může vědět…
„Pane?“ ozval se JARVIS a přerušil neustávající tok jeho myšlenek.
„Co se děje?“
„Přístup k archivu byl obnoven.“ V tu chvíli Tonyho napadla další věc. Rozhlédl se, ale
podivného živočicha nikde neviděl. Jen na zemi pod obrazcem se válela tužka. Pokud to
všechno byla Lokiho magie… polkl naprázdno, když si vzpomněl, co Loki jednou říkal. Že
magie je jeho součástí, že kdyby mu ji vzali, zemřel by. A pokud by zemřel, zmizela by jeho
magie. A teď… všechno, co udělal svojí magií, přestávalo fungovat. Lokiho kouzla mizela.
Nechtěl přemýšlet, co to znamená. Ne, Loki určitě nebyl… nemohl být! Ale Pepper… ne,
není s ní šťastný a upřímně pochyboval, že on sám je pro ni výhra v loterii. Loki. Na něm
záleželo. Zadíval se na bránu na stěně, která zůstávala zavřená. Loki. Byl někde tam za tou
branou, ale Tony si nemohl vzpomenout, jak ji prve aktivoval. Strašně chtěl, ale zdálo se, že
tyhle vzpomínky… Lokiho vzpomínky, byly definitivně pryč. Takže tohle bylo všechno?
Loki prostě odešel… a umřel? Po tom všem, potom, co mu Stark několikrát zachránil zadek…
se prostě nechá někde zabít?! Praštil pěstí do stolu.
„Šetři své ruce, budeš je ještě potřebovat,“ ozvalo se za ním. Ne, to nebyla pravda. Všechny ty
věci před chvílí. Nemohla to být pravda. Stejně jako před chvílí nemohla být pravda, že už
nežije. Tony se otočil, pomalu a trochu váhavě, ve strachu, že je to jen přelud. Jen iluze,
kterou vytvořila jeho mysl. Jenže když se otočil, stál tam. Velký Loki, bůh lsti osobně, v plné
zbroji. A vypadal zatraceně dobře.
„Tohle není skutečné,“ konstatoval roztřeseně.
„Je to tak skutečné, jak jen to být může, Anthony,“ promluvil černovlasý bůh vážně a
nespouštěl z něj oči. Tony se pomalu vydal k němu. Dotýkal se jeho tváře, hladil ho po
havraních vlasech a stále nemohl věřit tomu, že se vrátil. Vzpamatoval se po pár minutách.
Udělal půlkrok vzad, napřáhl se a cítil velké zadostiučinění, když se klouby jeho pravé ruky
setkaly s Lokiho tváří. Bůh se zapotácel – což byl sám o sobě dost zvláštní pohled – a otřel si
krev z rozbitého rtu.
„Ty hajzle! Ty šmejde prolhanej!“ křičel Tony, ignorujíc svůj přeskakující hlas. Loki mlčel.
„Nechals mě tady! Slíbils, že neodejdeš - a zdrhnuls hned potom, co sis užil!“ Chytil ho za
vysoký límec zelené tuniky a… nějak mu došly nápady, co dělat dál. Loki jen stál, mlčenlivý
jako socha.
„Je mi to líto,“ řekl nakonec.
„Líto?! Umíš si představit, umíš si kurva představit, jak mi bylo?! Tobě je to líto!“
„Nepamatoval sis nic… ujistil jsem se, že ne…“ Zněl trochu zmateně.
„Ne, nepamatoval. Jen před deseti minutama jsem si náhodou vzpomněl…“ Povolil sevření
Lokiho límce a svezl se na zem.
„A byly to asi nejhorší minuty mýho života… v těch pěti minutách jsem tě nenáviděl, litoval a
miloval zároveň, zažil jsi to někdy?“ Teď už jen šeptal.
„Zažil,“ přišla překvapivá odpověď. „Věř, že zažil. A věř, že lituji, že jsem odešel. Litoval
jsem toho v okamžiku, kdy jsem prošel tím portálem. Prosím, věř mi…“ klekl si asgardský
mág vedle něj.
„Proč jsi odešel?“
„Pro tebe. Nechtěl jsem život, ve kterém bychom se museli stále skrývat. Nechtěl jsem ti
zničit život.“
„Tak proč ses vrátil?“
„Protože mi Thor otevřel oči.“ Tohle donutilo i Tonyho zvednout hlavu v čistém šoku.
„Po rozhovoru s ním jsem si uvědomil, že skutečně raději strávím okamžik s tebou, než celou
věčnost ve zlatých halách Asgardu,“ pokračoval Loki.
„To si děláš srandu…“
„Nikoli.“
Tony se snažil vstřebat, co mu Loki právě řekl.
„Ty jsi… proto tvoje kouzla…“ Zelenooký přikývl.
„Thor…“
„Stál jsem před volbou, Anthony. Musel jsem zaplatit. Vyplatil jsem se ze svých činů svým
dlouhým životem. A návrat k tobě mě stál mou magii. Ty jsi se stal součástí mne, tak jako
byla ona, a jsi důležitější,“ pronesl tiše Loki a díval se Tonymu do velkých hnědých očí.
„Jsi idiot, víš o tom? Největší idiot jakýho jsem kdy potkal,“ řekl nakonec, než ho objal.
Nemohl mu to dál vyčítat. Loki pro něj obětoval vlastně svůj život. A něco, co pro něj bylo
jako jeden ze smyslů. Ne, na to se nedalo nic říct.
„Neměl bys...“ Nechtěl do toho moc rýpat, ale prostě mu to nedalo.
„Moje magie má větší hodnotu než jedna cesta sem, Anthony. Má stálá podoba byla součástí
dohody.“
„S Asgardem?“
„S Yggdrasilem.“
Bylo to poslední, na co Loki odpověděl. V příštím okamžiku chytil Tonyho obličej do svých
rukou a bez dalšího rozmýšlení ho začal líbat. Už nemusel déle čekat. Tony mu polibky
ochotně oplácel a neváhal je prohloubit. Přitiskl se na vyššího muže celým tělem a přes tričko
cítil chlad kovových částí Lokiho zbroje. Asgardské oblečení bylo až nesmyslně
komplikované – snad aby je z něj na bojišti nikdo nesvlékl. Tony zápolil s dobrým tuctem
přezek a Loki provázel jeho snažení trpělivým úsměvem.
„Proč to sakra musí bejt tak komplikovaný!“ cedil Stark skrze zuby. Loki ho jemně odstrčil a
zkušenými pohyby v rychlém sledu rozepnul čtyři kožené pásy. Jedním uvolnil svůj bohatě
zdobený nárameník, který s tupou ránou dopadl na podlahu spolu s těžkým koženým pláštěm.
Dalšími dvěma stejně zdobené nátepníky na obou rukách a posledním se zbavil zbytku vrchní
kožené zbroje. Teď už měl na sobě jen sytě zelenou tuniku. Tony neodolal a strčil do něj
dostatečně silně na to, aby se Loki položil na záda.
„Tvou drzost nebudu tolerovat,“ zavrněl Loki a Tonymu z toho zvuku přeběhl mráz po
zádech. Loki mohl být stokrát smrtelník, ale pořád to byl Loki. Ale tentokrát nevyhraje, Tony
ho nenechá uniknout. Položil své ruce po stranách Lokiho hlavy a díval se mu do očí. Stále v
nich nedokázal číst.
„Boty?“ nabídl s úsměvem Loki pokračování.
„Koho zajímaj boty…“ odpověděl Stark se stejným úsměvem a sehnul se dolů, aby mohl
Lokiho znovu začít líbat. Bože, jak mu to chybělo. Šest měsíců si na ten pocit ani
nepamatoval a teď by pro něj vraždil. Cítil, jak se mu Lokiho ruce ovinuly kolem hrudníku,
Loki ale nejevil žádnou snahu zbavit Starka jeho nadvlády. Minimálně zatím ne, byť Tony
pochyboval, že mu to vydrží dlouho. Nehodlal si ale stěžovat, dokud ta situace nenastane.
Nepřestával svým jazykem zkoumat Lokiho ústa a jednou rukou mu vyhrnul tuniku nahoru,
aby se ho mohl snáze dotýkat. Přesto potřeboval víc. Dobýval se pod zbylé asgardské
oblečení, napůl si přejíc, aby ho mohl roztrhnout, za to by mu ale Loki pravděpodobně
nepoděkoval. Zelenooký se také nechtěl spokojit s množstvím Starkova oděvu a jen s
minimálním přerušováním jejich polibků z něj stáhnul tričko. Když mu brázdil rukama kůži
na zádech, Tony něco spokojeně zahuhlal a znovu se pokusil mu sundat tuniku. Tentokrát
asgardský princ svolil. Oba čekali dlouho a nebyl nejmenší důvod čekat dál.
Během svlékání Tonyho kalhot se shodli na tom, že podlaha není úplně nejpohodlnějším
místem pro další pokračování. S četnými zastávkami u různých zdí se dopracovali do ložnice,
oba bez jediného kusu oblečení. Když Tony sundal – tedy spíše serval – Lokimu kalhoty, s
lehkým úžasem zjistil, že pod nimi už nic nemá. Byť to ´nic´ bylo samozřejmě relativní.
Tony spadnul do měkkých peřin a Loki ho záhy následoval. Nebyl ani zdaleka tak jemný jako
prve. Když sebou Tony dle jeho názoru moc škubal, prostě mu chytil obě ruce za hlavou a
pokračoval. Olizoval Tonymu krk a nejednou ho i kousl, na což miliardář reagoval
překvapeným tlumeným výkřikem. Loki se choval, jako by mu Starkovo tělo patřilo, a vlastně
to byla svým způsobem pravda. Tony nedokázal říct, kdy se mu severský bůh lsti dostal pod
kůži, ale zaručeně tam hodlal zůstat.
Z jakýchkoliv náznaků přemýšlení ho vytrhl Lokiho jazyk, tolikrát přezdívaný jako stříbrný,
když si našel cestu k jeho dosud netknuté erekci. Vzal Lokiho dost nevybíravě za vlasy, ale
ten si toho nevšímal a pokračoval. Olizoval, sál, občas si trochu pomohl rukou a sem tam
Tony ucítil i jemný náznak zubů. Pomalu ho to dovádělo k šílenství, ale v žádném případě
nechtěl, aby to skončilo. Stále měl ruku položenou na temeni Lokiho hlavy a prameny
černých vlasů se mu přelévaly přes články prstů a zápěstí. Když se donutil otevřít oči, o
kterých ani nevěděl, že je má zavřené, málem si přál, aby to neudělal. Ten pohled byl
neuvěřitelný a tlak v jeho podbřišku už tak nesnesitelný. Lokiho pohled upřený do Tonyho
vlastních očí, zatímco se díval, jak jeho chlouba pomalu mizí v Lokiho ústech, bylo to
poslední, co mu scházelo. Proklínal se za to, že nedokázal vydržet déle, v tu chvíli s tím ale
nemohl už nic dělat. Prohnul se v zádech a s přiškrceným výkřikem vyvrcholil. Matně si
uvědomoval, že se Loki ze své pozice nepohnul ani o centimetr, ale v orgasmickém opojení to
bylo uvědomění vzdálené a nicotné.
Pomalu klesal z výšin a začínal si uvědomovat svět kolem. Černou hřívu, která ho lechtala na
stehně, teplo Lokiho těla, vlastní vyčerpání. Ztěžka oddychoval a pomalu už si začínal
vzpomínat i na malou násobilku. Loki se zvednul a lehnul si vedle něj.
„Loki?“ přerušil ticho po pár dalších minutách.
„Co se děje?“
„Já… ty…“ Nějak to nedokázal poskládat. Nebylo třeba.
„Udělal jsem, co jsem udělat chtěl.“ Pousmál se a Tony přikývl.
„Bože… to bylo úžasný,“ vyhodnotil, stále ještě trochu mimo.
Nebyl ten typ, co by si po dobrém orgasmu rád povídal, ale pořád neměl jasno v několika
věcech.
„Loki, až tě tady Fury najde, tak už ti nepomůžou ani všichni svatí,“ nakousl téma.
„Byl jsem potrestán, Odin to ví a Thor také. Forma trestu byla mou volbou, jeho tíha je však
spravedlivá, tak pravil Yggdrasil. Jsem stále princem Asgardu a jsem stále Jotun, to je něco, s
čím jsem svázán. Pokud mě bude chtít kdokoliv trestat za jakékoliv činy, kterých jsem se v
minulosti dopustil, bude to znamenat vyhlášení války Asgardu,“ vysvětlil postupně, byť se to
Tonymu zdálo až neuvěřitelné. Loki zaplatil za to, co udělal. Za všechno. A byl tu s ním.
Legálně a v bezpečí. Kdokoliv Lokiho ohrozí, poštve proti sobě Asgard. Tak velké riziko by
na sebe nezval snad ani Thanos. Snad.
Dál už se tím nechtěl zabývat. Nebo aspoň ne teď.
„Loki…“ Přemýšlel, jak to má říct. Jestli to má vůbec říct. Bylo potřeba to říkat?
„Já vím, Anthony,“ pousmál se Loki a věnoval mu polibek. Ne, ani jeden z nich si nepotrpěl
na přehnaný sentiment, nebylo potřeba špinit slovy to, co věděli oba lépe, než by to mohla
jakákoliv slova popsat.
Žádné komentáře:
Okomentovat