Byl souzen a vyhnán, aby se naučil vážit si životů druhých. Zbaven téměř všeho, co ho odlišovalo od smrtelníků, kterými tak pohrdá, se Loki ocitá na stejném místě, kde utržil svou drtivou porážku. Ale zdá se, že ani to osudu nestačí a tak je záhy konfrontován s jedním z mála lidí, kteří mají skoro stejně nezdravé ego, jako on sám.
#Dokončená série o 12 dílech z let 2012 - 2013#
Tony se zmateně rozhlížel kolem sebe, jakoby doufal, že mu okolí prozradí, co se právě stalo.
Stáli s Lokim uprostřed nějakého starého skladiště. Slyšel vzdálené volání racků, takže byli
poblíž vody. Hádání mu dost usnadnilo pár beden, na kterých byl uveden New York -
oddychnul si, protože na chvíli se bál, že ho Loki uklidil na druhý konec planety.
„Jak jsi to udělal?“ otočil se na Lokiho, nechávajíc vědeckou část svého já zvítězit nad tou
lidskou. Nechtěl přemýšlet nad tím, co bude dělat, měl Lokiho a to přece stačilo, ne? Zbytek
se nějak vyřeší. Později.
„Půjčil jsem ti část svých vědomostí, tohle bys měl znát,“ pousmál se asgardský princ.
„Jo, znám techniku, ale jak to funguje? Jak se můžeš někam prostě… teleportovat?“
„Anthony, máme naléhavější záležitosti k vyřešení,“ vrátil ho zase na zem.
„Nechci o tom přemýšlet, můžeme to vyřešit jindy?“ zadíval se do zelených očí s jistou nadějí.
„Obávám se, že to není možné. Oni nepočkají, Anthony.“ Loki zněl klidně a vyrovnaně, ale
vynakládal na to veškeré své úsilí.
„Prosím?“ zkusil Tony takřka zoufale, netušíc, jakou bolest tím Lokimu působí. Ten beze
slova přistoupil až k němu a objal ho. Tak pevně, až si Tony na chvíli myslel, že se udusí.
Celý jeho život, všechno kolem Anthonyho Starka, Stark Industries i Iron Mana, leželo
v troskách u jeho nohou, ale dokud se S.H.I.E.L.D. nepokusil vyrvat mu to jediné, co zbylo,
tak mu to nevadilo. Dokud měl Lokiho, byl mu celý svět ukradený. Jenže teď se ten domeček
z karet hroutil. S.H.I.E.L.D. šel po Lokim, Thor taky, Thanos… a mezi tím vším byl Tony.
Věděl, že pokud spolu zůstanou, bude je to oba stát život. V horším případě jen jednoho
z nich. Pokud by to odnesl Tony, Loki si nikdy neodpustí, že neodešel, v druhém případě si
bude Stark do konce života vyčítat, že ho nenechal jít. Byl si jistý, že Loki si to uvědomuje.
„Připadám si jako blbej teenager, ale nechci abys odešel,“ řekl tiše.
„Pak neodejdu,“ ujistil ho Loki a Tonymu to pomohlo, ačkoli věděl, že to asgardský mág řekl
jen proto, že to Tony chtěl slyšet.
„Prosím tě, řekni mi, že tohle není tvůj způsob, jak dát někomu sbohem,“ řekl s obavou
v hlase, když ho Loki o hodinu později pomalu svlékal v hotelovém apartmá.
„Ne,“ odpověděl jednoduše, zatímco si hrál s knoflíčky Starkovy košile.
„Tohle je můj způsob jak někomu říct, že mi na něm záleží. Velmi záleží,“ rozvedl svou
odpověď po několika vteřinách. Políbil Tonyho na rty a následně na krk, aniž by byť na
okamžik sundal ruce z polorozepnuté košile.
„Potřebuju tě…“ vydechl Tony a proplétal prsty dlouhou černou hřívu.
„Já vím,“ zašeptal Loki mezi polibky. Tony byl překvapený Lokiho přístupem. Po tom všem
co viděl měl za to, že asgarďan není zrovna romantický a něžný typ. Ale Loki s ním teď
zacházel a dotýkal se ho tak opatrně… možná až příliš opatrně. Jakoby měl strach, že se mu
Tony rozplyne pod rukama. Nebo že už ho nikdy neuvidí. Ale řekl přece, že tohle není
rozlučka, řekl, že neodejde. V tomhle by mu nelhal, ne teď.
„Loki…“
„Shhhh, tiše.“ Tony poslechl, nechtěl to zkazit. Pravdou ale bylo, že Loki si nebyl jistý, jestli
by další Starkova slova unesl. Když mu mladší muž řekl, že ho potřebuje, málem to změnilo
jeho rozhodnutí.
Líbal Tonyho na břiše, jazykem občas pokoušel lem jeho kalhot a nemohl se nabažit i těch
sebemenších zvuků, kterými ho Stark odměňoval. Po chvilce přestal, jen aby si mohl sundat
svojí košili a přitisknout se k Tonymu, který ho bez zaváhání objal a začal se rozkrokem otírat
o Lokiho stehno. Nepřemýšlel v tu chvíli nad ničím jiným, než jak se zbavit zbývajícího
oblečení, a byl za to vděčný.
Tony si připadal jako ve snu. Na chvíli, na malý okamžik, neexistovalo nic jiného než on a
Loki. Jen jeho překrásný tmavovlasý bůh. Nechtěl se probudit, i kdyby to znamenalo, že už se
neprobudí nikdy. S každým dotykem se nořil hlouběji a sám si nebyl jistý, co je ještě
skutečné. Lokiho tělo, stále lehce chladnější, než by mělo být, jeho zelené oči, ve kterých
utopil své vlastní problémy. Ani nevyhnutelná bolest vycházející z nezkušenosti Tonyho
vlastního těla ho nemohla vytrhnout ze zvláštního transu, v kterém se nacházel.
Zarýval nehty do bledé kůže, jakoby na tom závisel jeho život, kdyby o tom v tu chvíli
přemýšlel, možná by zjistil, že tomu skutečně věří. Lokiho pohyby byly mučivě pomalé,
Tonyho prosby zcela ignoroval, jen když se dočkal zasténání, tak na chvilku zrychlil, jen aby
se k Tonyho frustraci vrátil k původnímu tempu. Když konečně prosby vyslyšel a přidal na
tempu i hloubce přírazů, Tony měl co dělat, aby nevykřikl. Prohnul se v zádech, čímž přitiskl
svou erekci na Lokiho břicho.
„Ach… bože… nepřestávej…“ zašeptal a Loki se pousmál.
„Nepřestanu…“ odpověděl a přidal pár slov v jazyce, kterému Tony nerozuměl - ne, že by ho
to v danou chvíli trápilo. Když Loki ještě zrychlil, byl Tony podstatně méně tichý než
doposud. Vzdychal a pokaždé, když Loki změnil úhel nebo zrychlil, vykřikl jeho jméno.
Oba si přáli, aby to nikdy neskončilo, ale díky nakumulovanému stresu a panující nejistotě byl
brzký konec oné krátké a vzácné chvíle blízkosti nevyhnutelný. Nevyvrcholili společně, na to
byl Loki příliš jiný, ale než se sám oddal slastnému zakončení, postaral se o to, aby Stark na
to svoje jen tak nezapomněl.
Leželi vedle sebe, tak blízko, že se na pár místech jejich těla dotýkala, ale ani jeden z nich se
nepokusil být ještě blíž. To, co je spojovalo, nebyla fyzická blízkost ani běžné představy a
názory. Ne, to, co je spojovalo, byly stejně nestandardní názory. Tony se nemusel celou noc
dusit v Lokiho objetí, aby věděl, že je zelenooký muž nablízku a že mu na Tonym záleží,
stejně to platilo i pro Lokiho.
Venku byla už dávno tma - tedy, jak jen v New Yorku být tma mohla - Tony byl ponořen do
hlubokého spánku a Loki pozoroval strop. Vybavoval si, že už něco podobného jednou zažil,
ale v důsledku to nemohlo být více rozdílné. Při minulé příležitosti věnoval Tonymu ochranné
znamení. Přísahal sám sobě, že bude s ním, že ho ochrání. A teď ho mohl ochránit jen tak, že
s ním nebude. Nemělo smysl mu to vysvětlovat, nevěřil by, a pokud by náhodou věřil, stejně
by odmítl. Loki si až bolestně uvědomoval, že moc, kterou nad ním smrtelník má, je dost
velká na to, aby ho přesvědčil. Odejde bez rozloučení, bez vysvětlení, bez slibu, že se vrátí. A
nepochyboval ani v nejmenším, že Tony přisoudí jeho náhlý odchod Thorovým slovům.
Anthony měl svůj čas ve světě živých žalostně omezený, Loki byl prakticky nesmrtelný.
Uvědomoval si to každým coulem své bytosti a bolestivá pravda ho bodala každý zatracený
den; nepotřeboval, aby mu Thor připomínal zrovna tohle. Přesto se nechtěl Tonyho vzdát.
Otočil se ke spícímu muži čelem, položil mu dlaň na spánek a zašeptal pár slov. Tony se ani
nepohnul, ale Lokimu přesto neušlo, že se lehce uvolnil. Lokiho vzpomínky, které mu
neúmyslně propůjčil, musely mladšího muže zatěžovat víc, než si bůh myslel. Teď už ho to
trápit nebude, ani vzpomínky, ani znalosti.
V tu samou chvíli ho napadlo ještě něco. Musel dát nějak do pořádku Tonyho život. Mohl by
mu vzít vzpomínky na celou dobu od chvíle, kdy se s ním setkal v té zapadlé uličce. Ne je
nenávratně vymazat, něco takového by neudělal, jen je přesunout a uzamknout. Schovat.
Ráno by byl zmatený, ale nebyla by žádná bolest, žádný vztek, nikdo by ho nevinil z
paktování se s nepřítelem. Všechno by byla Lokiho vina, Lokiho manipulace. A jediný, kdo
utrpí bude... zase jen Loki. Hořce se nad tou myšlenkou pousmál.
„Omlouvám se... nemáš tušení, jak moc mě to mrzí,“ zašeptal do ticha pokoje těsně před tím,
než zmizel v portálu.
Tonyho probudily nemilosrdné paprsky vycházejícího slunce. Ospale se rozhlížel kolem sebe
a marně se snažil vybavit si předchozí noc.
„To musel bejt mejdan...“ zahučel a schoval bolavou hlavu pod polštář. Bolest se ještě
znásobila, když někdo zabouchal na dveře.
„Jestli nejde o konec světa, tak laskavě táhněte,“ prohodil směrem ke dveřím, které se v příští
minutě otevřely. V nich stála Černá vdova osobně.
„Kde je Loki?!“ zavrčela výhružně a Tony jí věnoval náležitě zmatený pohled.
„V Asgardu...?“ zkusil a udělal si v hlavě poznámku, aby zkontroloval, jestli není 1. dubna.
Natasha vypadala zvláštně klidně, jakoby takovou odpověď čekala.
„Fajn, jdeme za Furym.“ A to bylo všechno, co řekla. Tonymu připadala podivnost situace
neúnosná a asi právě díky tomu se dokázal obléknout a dát do pořádku za rekordně krátkou
dobu.
Ve chvíli, kdy ho personál S.H.I.E.L.D.u připojoval k detektoru lži, mu začalo svítat.
„Začneme pár otázkami pro kalibraci. Odpovídejte na všechny otázky stručně. Vaše jméno?“
„Anthony Edward Stark.“
„Jste občanem Spojených Států Amerických?“
„Ano.“
„Vlastníte vysoce technicky pokročilé brnění známé jako Iron Man?“
„Já jsem Iron Man.“
„Dobrá, tak začneme. Je vám znám válečný zločinec Loki?“
„Ano.“
„Můžete popsat vaše první setkání s ním?“
„Ve Stuttgartu vyhrožoval skupině lidí, s Rogersem jsme ho zadrželi.“
„Kdy jste viděl Lokiho naposledy?“
„Když se s Thorem teleportovali do Asgardu.“ Chlapík přikývl a pokračoval.
„Kdy to bylo?“
„Uhm... tak před třemi měsíci?“
„Můžete popsat, co jste dělal včera?“ Tony se zamyslel.
„Uh... asi jsem byl doma...“
„Asi?“
„Nevím, nevzpomínám si, večer to muselo bejt divoký...“ Podrbal se na hlavě. Do místnosti
vstoupil sám jednoočko.
„To stačí, myslím, že máme, co jsme potřebovali. Pane Starku, pojďte prosím se mnou.“ Tony
poslechl.
„Tak co se to tu děje?“
„Loki se vrátil. Nevíme detaily, ale byl jste kompromitován.“
„Já? Proč by to dělal? Teda... nezabil jsem nikoho, že ne?“ zeptal se s obavou v hlase, když si
vybavil Bartonův případ.
„Ne, nevíme proč, nevíme ani jak dlouho jste byl... mimo.“
„Bartonovi ale vzpomínky nechal. Vyždímal z něj informace, nechal ho zabíjet, ale paměť mu
nevymazal.“ Něco na tom nesedělo.
„Já vím. Je tu možnost, že cokoliv se dozvěděl, plánuje nějak využít a tudíž nechce, abychom
my věděli, kolik informací má.“
„Jak se sem vůbec dostal? Nemá bejt někde v asgardskejch kobkách nebo tak něco?“
„Jediný, kdo do téhle situace může vnést nějaké světlo, je Thor. A ten prohlásil, že teď proti
Lokimu nepůjde.“ Definitivně něco nesedělo. Loki byl pološílený hajzl, ale v tom, co mu Fury
řekl, bylo příliš mnoho děr, nemluvě o tom divném tísnivém pocitu, který od rána měl. Nikdy
nebyl klaustrofobik - to by se s Iron Manem vážně neslučovalo, ale teď se ve stísněných
prostorách velitelství S.H.I.E.L.D.u prostě necítil dobře. Přisoudil to vedlejším účinkům
vymazané paměti, co jiného by to mohlo být. Tak či onak, musel mluvit s Thorem.
Žádné komentáře:
Okomentovat