Byl souzen a vyhnán, aby se naučil vážit si životů druhých. Zbaven téměř všeho, co ho odlišovalo od smrtelníků, kterými tak pohrdá, se Loki ocitá na stejném místě, kde utržil svou drtivou porážku. Ale zdá se, že ani to osudu nestačí a tak je záhy konfrontován s jedním z mála lidí, kteří mají skoro stejně nezdravé ego, jako on sám.
#Dokončená série o 12 dílech z let 2012 - 2013#
Když stál konečně Lokimu tváří v tvář ve vlastním obýváku, nevěděl co říct. Jen se tak na sebe mlčky
dívali a snažili se vyčíst, na co asi myslí ten druhý. Ticho se protáhlo na několik minut, než se Tony
konečně odhodlal.
„Zachránil jsi mi život...“ Nebyla to otázka a Loki neodpověděl.
„Jak? A proč?“ Než za zelenookým přišel, dost zvažoval, která otázka ho zajímá víc. Na té ́jak ́ trvalo
jeho vědecké já, na té ́proč ́ zase to lidské. Obě pro něj byly svým způsobem stejně důležité. Loki ale
pořád mlčel. Jen se pomalu vydal k němu. Bez zaváhání porušil Tonyho osobní zónu a v očích se mu
zrcadlilo odhodlání a něco, co Tony nedokázal rozluštit.
Loki byl tak blízko, že cítil jeho dech, přesto se neodvažoval ani pohnout ve strachu, že se tak probudí z
nějakého podivného snu.
„Mohu?“ Tony jen přikývl a byl rád, že to stačí. Loki mu jednou rukou podepřel a zvedl bradu a jemně,
takřka něžně ho začal líbat. Rty měl stejně jako ruce studené, a pocit to byl pro Tonyho nový. Tony ho
objal kolem krku a vychutnával si každou vteřinu, kdy mu bylo dovoleno být tak blízko. Jazykem mu
zkusmo přejel po spodním rtu, jen aby vzápětí polibek podstatně prohloubil. Cítil, jak Loki na okamžik
ztuhnul, ale pak se podvolil. Bylo to úžasné. Lepší než když pochopil principy ovládání Aetheru, lepší než
když ve svém brnění létal vysoko nad mraky. Lepší než... Pepper. Jediná myšlenka na ni byla jako
elektrický šok. Přerušil polibek, otevřel oči a zadíval se do těch Lokiho, které teď byly ještě výraznější a
živější než kdy předtím. Mohl si něco vymyslet, mohl prostě odejít, mohl ho začít znova líbat (a že to byla
zdaleka nejlákavější možnost), ještě to nezkazil. Ještě nic neřekl. Ale lhát Lokimu? Někomu, kdo si
několik set let říkal bůh lži? Ne, to by nefungovalo. Lokiho pohled teď jasně říkal, že ví, že něco není v
pořádku.
„Já... nemůžu, Loki, promiň.“ Pomalu se odtáhl a Lokiho pohled, který zračil zklamání a nařčení ze
zrady, Tonyho zraňoval.
„Omlouvám se, je mi to líto.“
„Ne, není.“ Narovnal se a Tony věděl, že to podělal. Mělo vůbec smysl se pokoušet o vysvětlení? Jistěže
mělo, nebyl idiot. A Loki taky ne.
„Loki... sedni si, prosím, na chvilku. Prosím.“ Netvářil se ani trochu nadšeně, ale vyhověl mu. Tony si
sedl na pohovku vedle něj a chvilku přemýšlel jak začít.
„Já... sakra, tohle mi nikdy nešlo. Uh. Nemůžu s tebou být... takhle. Tak jak chceš. Rád bych, záleží mi
na tobě, ale nejde to.“
„Proč?“ Primitivní otázka, na které teď záviselo všechno.
„Jsem... oficiálně jsem s Pepper.“
„Oficiálně?“ Lstivý bůh přimhouřil oči ve zjevné snaze rozluštit Tonyho chaotické vyjadřování.
„Jo... teda, ne že bychom byli... však víš... svoji. Mám ji rád a ona mě a tak nebylo co řešit a teď...“
„Rozumím,“ řekl tupě a opět vstal. Možná, že říct mu to nebyl nakonec až tak dobrý nápad. Naštvaný
Loki byl běžným úkazem a Tony už tak nějak věděl, jak se s ním vypořádat, ale teď byl zklamaný.
Nemohl ho nechat odejít. Nemohl. Nesměl.
„Ne, do hajzlu, nerozumíš!“ Vstal a teď byl naštvaný sám na sebe. Loki se evidentně snažil uniknout do
výtahu, s čímž se Tony nehodlal smířit. Doběhl ho na chodbě, chytil za předloktí a nevybíravě přitiskl ke
zdi.
„Nerozumíš vůbec ničemu! Zatracenej asgardskej...“ Frustrace se bohatě odrážela na jeho přeskakujícím
hlase a tak se rozhodl sám sebe umlčet. Loki překvapeně zamrkal, když ho Stark začal líbat. Ve chvíli,
kdy se vzpamatoval, ho prudce odstrčil.
„Co si u všech bohů myslíš, že děláš?! Nerozumím... nerozumím ničemu, jistě. Samozřejmě. Po těch
staletích občas překvapím sám sebe. Ne, máš pravdu, Starku, nerozumím. Nechápu proč zrovna ty, proč
zrovna teď, proč jsem si, já idiot, myslel, po tom všem, co jsem... ne... už ne,“ zavrčel a Tony si všiml,
že se mu třesou ruce.
„Hej... Loki... Loki... No tak, co se děje, kovboji?“ zkusil Tony opatrně, tak trochu se obávajíc o vlastní
zdraví. Loki byl pořád nebezpečný psychopat, jakkoliv rozumně se choval po dobu svého pobytu ve Stark
Tower. Jakoby mu chtěl myšlenku o psychopatech potvrdit, Loki se začal smát. Nebyla v tom ani špetka
humoru. Tak náhle jak se začal smát, zase rychle přestal a svižným krokem znovu zamířil k výtahu.
Miliardář se nenechal odradit ani tentokrát, o fous stihl proklouznout zavírajícími se dveřmi a wow:
atmosféra v malé kabině by se dala krájet. Měl pocit, že se něco stane. Za vteřinu, dvě, nanejvýš tři.
Nestalo se ale nic. Tedy, krom Lokiho výrazu. Ne že by Loki brečel, ale způsob, jakým zarýval pohled do
podlahy - a když ho zvedl, měl v očích tolik bolesti... Byl si celkem jistý, že tohle bylo nejblíže slzám,
čeho byl Loki schopen. Výtah zastavil, nicméně Tony stiskl tlačítko a odložil tak otevření dveří.
„Proč mi tohle děláš? K čertu s tím. Se vším!“ Stačil jen nepatrný krok, aby stáli těsně vedle sebe.
„Pochopil jsem tvá slova, člověče, ale tvé činy jim protiřečí. Nemám ni v nejmenším zájem v této
konverzaci pokračovat.“ Vrátil se zpátky ke svému starému způsobu vyjadřování, což rozhodně nebylo
dobré znamení. Jakákoliv slabost z jeho očí zmizela jako mávnutím kouzelného proutku.
„Co kdybys mi pro změnu řek', co se děje, hm? Od doby, co sem tě přitáhnul zpátky, seš tajemnej jak
hrad v Karpatech. Samý významný pohledy, ale ani slovo. Co se ti tam sakra stalo?!“ Dveře se otevřely,
Loki se prosmýkl kolem Tonyho a zastavil se až u okna.
„Dobrá.“ Bylo jediné, co řekl, nicméně Lokiho svolení ohledně čehokoliv, co se týkalo něčeho osobního,
mělo cenu zlata. Tony ho nijak nepobízel. Věděl sám až příliš dobře, jaké to je.
„Ten portál, který jsi otevřel. Víš o něm něco?“ Ta otázka Starka zaskočila.
„Neptal bych se tě na něj to ráno, když ses probral, kdybych něco věděl. Vlastně jsem ani nebyl úplně při
sobě, když se to stalo.“ Netušil, proč se Loki ptal zrovna na tohle, nějaký důvod mít ale musel.
„To dává smysl.“
„Co prosím?“
„Nebyl to portál. Časoprostorová brána. Je to složité, nemám v úmyslu to vysvětlovat v plném rozsahu.
Kdybys otevřel portál, už bys tu nebyl. Zabilo by tě to. Ne, brány jsou mnohem, mnohem starší. Velmi
staré a velmi mocné. Ty jsi ji dokázal otevřít díky znalostem, které jsem ti poskytl, ale to ani zdaleka
nemohlo stačit. Portály využívají konvenční druhy energie. Jak fungují brány, to neví nikdo přesně. Jedna
z konstant ale známa je. Musel jsi po něčem toužit. Musel jsi něco chtít, celým svým srdcem, celou svojí
duší. Co jsi chtěl, Anthony?“ Při posledních slovech se otočil a zadíval se menšímu muži do očí.
„Já... byl jsem na mol. Úplně... nepamatuju si celou noc až do chvíle, než jsem tou bránou prošel a
záznamy jsou taky k ničemu.“ Loki kolem něčeho kroužil. Nebyl hlupák, tušil, kam tím míří, a moc se mu
to nelíbilo.
„Chceš si vzpomenout? Mohu nechat tvou mysl vrátit se do toho večera. Pokud nebudeš souhlasit, pak je
náš rozhovor u konce. Přesněji řečeno i můj pobyt zde. Teď, když mám zpět svou moc, není důvod, abych
setrvával.“ Tvářil se neutrálně. Poslední část sdělení Tonyho zasáhla víc, než si byl ochoten přiznat.
„Proč mi to prostě neřekneš? Všechny ty kličky a výmluvy... nemůžeš mi to jednoduše říct?“
„To mi nepřísluší.“ Tony na něj zíral a až po chvilce si uvědomil, že mu o pár centimetrů poklesla spodní
čelist. Loki o něčem řekl, že mu to nepřísluší? Loki? Někdo, kdo byl přesvědčený, že mu přísluší zotročit
si celou planetu?
„Jo... jo, udělej to,“ dostal ze sebe po chvíli. Přemohla ho zvědavost. A nechtěl, aby Loki odešel. Ještě ne.
Loki přikývl. Stačilo jediné mávnutí rukou, aby se realita rozplynula.
Bylo to zvláštní - cítil, že musel vypít víc, než bylo záhodno, přesto si připadal dokonale střízlivý. Seděl u
sebe v obýváku, před ním byla další sklenka whisky a měl pocit, jakoby mu někdo rozřezal hrudník a
nasypal do těch ran sůl. Ostrá bolest se zařezávala hlouběji, než aby byla jen fyzická. Tohle bylo jiné, jen
ještě nevěděl, jak to pojmenovat. Zíral na prázdnou stěnu před sebou. Ach bože. Došlo mu to. Konečně si
to uvědomil. Mohl být playboy, mohl mít Pepper, ale nikdy, ani jednou v životě, necítil takovou bolest
kvůli tomu, že někoho ztratil. Měl něco na tváři a automaticky zvedl ruku a s ještě větším překvapením si
uvědomil, že to jsou slzy. Zvedl se a alkohol se konečně projevil. Dojít k prázdné zdi vyžadovalo značnou
dávku úsilí, nakonec ale uspěl. Nenáviděl tu bolest, která ho požírala zaživa. Nenáviděl ty, kteří mu ji
způsobili.
„Vrať se...Loki... Loki...prosím... LOKI!“ zařval, jakoby doufal, že ho ten nesnesitelný černovlasý had
uslyší, a praštil pěstí do zdi.
Probudil se v měkké posteli, která ale nebyla jeho. Výhled z okna na noční New York byl povědomý.
Lokiho byt, uvědomil si záhy. Loki sám ale v pokoji nebyl. Jak dlouho musel být mimo? A jak se sakra
dostal do postele? Vstal, ale motala se mu hlava i nohy. Dobelhal se do obýváku, kde našel Lokiho.
„Vypadáš hrozně,“ konstatoval zelenooký.
„Dík.“ Pokusil se mu věnovat nějaký úšklebek, ale zavrávoral a spadl. Tedy, spadl by, kdyby se Loki
nevymrštil z pohovky a nepodepřel ho. Po tom, co právě viděl, byla Lokiho blízkost zvláštní. Celá ta
situace byla zvláštní a ne úplně příjemná.
„Ty jsi to věděl. Celou dobu,“ spustil, jen co byl v bezpečném objetí sedačky.
„Tušil jsem to krátce před tím, než se objevil Thanos. Ta brána mi to potvrdila. Nebylo možné, abys ji
otevřel, kdyby tomu bylo jinak.“
„Nic jsi neřekl.“
„Nebyl jsi připravený a já... nemohl jsem do toho zasahovat.“
„Proč? Mohl jsi něco říct. Mohls mi to ukázat - tak jako teď.“
„Nebyl jsi na to připravený. A já také ne. Nechtěl jsem to uspěchat, ale i tak se stalo.“ Povzdychl si a
prohrábl si rukou vlasy.
„Odpoledne... to co se stalo... to jsi byl ty. Myslím... skutečný ty - jako jsem já a Tony Stark aka Iron
Man na veřejnosti.“ Loki neodpovídal, jen ho tiše pozoroval. Tony si vybavil jeho tvář, když spolu jeli to
odpoledne ve výtahu. Chtěl mu říct, že mu neublíží, ale už to udělal. Chtěl mu říct, že se nemusí bát, a to
by byla ještě větší lež. Chtěl mu říct... do hajzlu se vším, co mu chtěl říct. Na tohle byla jakákoliv slova
krátká. Pomalu a opatrně vzal obličej té zničené bytosti do dlaní a začal ho líbat. Loki chvíli nehnul ani
brvou, než mu začal polibky oplácet. Přisunul se blíž a pevně Tonyho objal, jakoby se bál, že zase uteče.
Vynálezce netušil, jak přesně se přihodilo, že o dva nádechy později seděl Lokimu na klíně bez
nejmenšího úmyslu skončit jen u líbání, každopádně si na to nehodlal stěžovat.
Nečekal, že polibek ukončí Loki.
„Jsi ovlivněný tím, co jsi viděl. Mohl bys udělat něco, čeho budeš později litovat.“ Zněl chladně, jeho oči
ale říkaly něco docela jiného.
„Na to kašlu,“ pousmál se Tony a začal Lokimu rozepínat košili.
„Nedělej to.“
„Zabraň mi v tom.“ Pokračoval v rozepínání. Zbývaly poslední dva knoflíky.
„Anthony!“ Hlas měl pevný a stisk, kterým svíral Tonyho ruku, která se ho už už chtěla dotknout, byl
ještě pevnější. Stark se na něj díval se směsicí nevíry a ublížení.
„Ty prostě nevíš, co chceš!“ zavrčel.
„Opak je pravdou, Starku. Já vím naprosto přesně, co chci.“
„Tak mi to řekni. No do toho! Dělej!“ Ani si neuvědomoval, že jedná stále agresivněji.
„Vše v pravý čas.“ Loki byl vděčný za své sebeovládání. Nemohl říct, že by ho Tonyho snažení nechávalo
chladným, nehodlal se však nechat ovládnout vlastním chtíčem. Žil příliš dlouho na to, aby si nechal své
snahy zruinovat něčím tak povrchním. Stark si konečně dal říct.
„K čertu s tebou!“ Vstal a odešel zpátky do ložnice, zjevně bez nejmenší starosti o to, kde bude spát Loki.
Ten se zhluboka nadechl a zaklonil hlavu přes opěradlo. Náročný den, zatraceně náročný den. A to se ani
nevyspí v posteli. Pousmál se, když si vzpomněl na svou první noc ve Stark Tower, kterou také strávil na
gauči. Zapnul si košili a došel zhasnout. Ráno bude bezesporu zajímavé.
A nemýlil se. Otevřel oči do ranního světla. Sklouzla z něj deka, o které si byl dost jistý, že s ní neusínal,
ale bylo toho víc. Hlavně snídaně na stole přímo před ním. Rozhlédl se kolem, jen aby zjistil, že Stark tam
není.
Žádné komentáře:
Okomentovat